Všechny jednotlivé součástky, ale i výrobky, resp. struktury podléhají v čase působení prostředí ve kterém pracují, tedy souboru chemických a faktorů. Tyto faktory lze jednoduše rozdělit na přirozené (např. teplota, vlhkost, tlak vzduchu, sluneční záření, vítr, srážky, prach, zemský magnetizmus) nebo uměle vyvolané (např. vibrace , hluk, podtlak, elektromagnetická pole).
Zkoušky odolnosti simulují tyto vnější faktory ve zkušebních laboratořích, a to buď jednotlivě nebo i v kombinaci, obvykle s cílem zjistit životnost zkoušené součástky či kompletního výrobku. Jaké testy a s jakým zatížením budou provedeny, určuje obvykle tzv. životní cyklus zkoušeného produktu (např. transport, skladování, plánovaný čas spolehlivého provozu). Někdy hovoříme o tzv. klasifikaci TAAF (Test, Analyze and Fix). Jinými slovy testovat, analyzovat a stabilizovat vlastnosti výrobku tak, aby bezporuchově přestál svůj životní cyklus.
Základní postupy pro testování prototypů i hotových výrobků jsou obsaženy např. v souboru norem IEC-68-2-29 a IEC-68-2-34 až 37 (Basic Enviromental Test Procedure). Řada výrobců však používá pro testování prototypů i sériové produkce často svoje vlastní normy, (např. Toyota – Toyota Engeneering Standards – TSF 6771G) nebo normy, které vycházejí z IEC (např. Volkswagen – VW 801 01). Na rozdíl od testování prototypů musí totiž testování sériové produkce prokázat funkčnost a životnost hotových produktů při působení vlivů okolního prostředí. K řízení kvality produkce slouží tzv. zkoušky ESS (Enviromental Stress Screening) pro hledání skrytých vad hotových výrobků.
